Kardinál Vlk má v otázce islámu bohužel pravdu...

Odcházející kardinál Vlk se v minulém měsící ve svém rozsáhlém bilančním rozhovoru kriticky věnoval mj. i problematice islámu a hrozící islamizaci Evropy. Bohužel mi nezbývá, než s ním v  mnoha jeho názorech souhlasit, ačkoliv tak k mému překvapení učinili i někteří muslimští fundamentalisté, k jejichž přívržencům se rozhodně neřadím…

Bohužel nelze než souhlasit se slovy kardinála Vlka: "Evropa zapřela své křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla a které by jí mohly dát sílu čelit nebezpečí, že bude „dobyta“ muslimy, jak se to ostatně už postupně děje. Válečnými zbraněmi islám Evropu na konci středověku a začátkem novověku nedobyl. Tehdy je křesťané přemohli. Dnes, kdy se bojuje zbraněmi „duchovními“, které Evropa nemá, a muslimové jsou jimi dokonale vyzbrojeni, je pád Evropy hrozící." Víze zde.

Evropa čelí na pokraji 21. století mnoha hrozbám, které je potřeba včas a efektivně řešit. Pokud se všechny státy Evropy v duchu politické korektnosti budou tvářit, že pronikání fundamentalistické větve islámu do Evropy problémem není, může to situaci jen zkomplikovat. Přestože je však toto téma více než aktuální, politické elity před ním zavírají oči a tváří se, jako by šlo o individuální excesy muslimských fanatiků, které spolu nemají nic společného. Opak je však pravdou.

Nedávný, naštěstí nepovedený, teroristický útok na americké letadlo, pokus o vraždu dánského karikaturisty či předcházející násilné protesty v Dánsku, šátková válka ve Francii či protestní bouře na francouzských předměstí mají jednoho společného jmenovatele – jejich původci byli ve velké většině přívrženci fundamentalistické větve islámu.

Nemám nic proti emigraci z politických důvodů, dovedu pochopit i ekonomickou emigraci. Česká republika má s emigračními vlnami své zkušenosti a nemá cenu si namlouvat, že všichni občané, kteří odešli za komunismu do exilu, byli ve všech případech politicky pronásledováni. I špatná ekonomická situace a pokus o její změnu tím, že se pokusím vybudovat svou existenci ve státě, který mi k tomu nabídne lepší podmínky, je pro mě proto jednoduše ospravedlnitelný. Za problém považuji fakt, že řada emigrantů z islámských zemí nechce respektovat hodnoty států, do nichž se s vidinou lepšího života uchýlili.

Výsledky desetiletí trvající muslimské emigrace jsou tak dnes nepřehlédnutelné: V současné době žije v Evropě více než 22 miliónu muslimů a očekává se, že v roce 2020 již budou tvořit takřka 10 % obyvatel starého kontinentu a do roku 2050 by dokonce mohl být muslimem každý pátý Evropan. Příliv přistěhovalců se po roce 2002 ztrojnásobil, každý rok je to 1.5 až 2 milióny lidí. Ve státech EU se ročně rodí 7 % muslimských dětí. V samotném Bruselu je to více než 50 % nově narozených dětí, přičemž nejpopulárnější jméno pro novorozence je zde Mohamed. Podle odborných studií tvoří muslimové čtvrtinu obyvatel francouzského Marseille, stejně jako holandského Rotterdamu.

Nic z toho by nemusel být takový kardinální problém, kdyby se muslimové dokázali přizpůsobit podmínkám států, které je přijaly s otevřenou náručí a nabídly jim životní podmínky, o nichž by se jim v jejich rodné zemi mohlo pouze zdát.

Muslimští emigranti v Evropě se ale většinově uzavírají do svých komunit a většina z nich nikdy nepřijme kulturní hodnoty Západu, nenaučí se jazyk svého adoptivního státu a odmítá respektovat jeho hodnotový systém. V muslimských komunitách v evropských centrech následně bují nezaměstnanost a chudoba, které plodí nenávist vůči původním obyvatelům. Chudoba však nemusí být nutným charakteristickým znakem pro muslimského fundamentalistu - řada atentátníků z 11. září 2001 totiž nevzešla z chudinského prostředí. Zásadním problémem je pokřivení významu islámu vybranými extremistickými Imámy a přetvoření jeho některých pasáží do výrazně protikřesťanské polohy, v níž je vražda „nevěřících“ snadno ospravedlnitelná. Rostoucí emigrace má i další negativní dopady – např. ve formě zvyšujících se sociálních či důchodových výdajů, které mohou přinést finanční kolaps adoptivních států.

Za mnoho problémů s rostoucí emigrací z muslimských států si však některé evropské státy mohou do určité míry samy. Do nedávné doby rostoucí evropská ekonomika v mnoha případech vyžadovala levnou pracovní sílu a emigranti se v tomto případě zdáli nejsnadnějším řešením. V nedávné době jsem byl šokován i informacemi, které přinesla i některá česká média. Labouristické vlády ve Velké Británii podle nich pod závojem „budování multikulturního státu“ přistupovaly laxně k azylové politice, protože se domnívaly, že emigranti, kteří dostanou britský pas, budou pravděpodobněji volit labouristy, a tím si do jisté míry pojistí své další volební vítězství. Za osm let praktikování této politiky si tak labouristé vpustili do Británie přes 2 miliony cizinců. Paradoxem je, že už i současný britský labouristický premiér G.Brown si uvědomil, že tato politika byla cestou do pekel a vyslovil se pro razantnější opatření, která by měla další imigrantské vlny omezit. Pozdě, ale přece…

K šíření extremistických nálad mezi muslimy výrazně pomáhá politika evropských elit, které diskriminují tradiční evropské hodnoty prostřednictvím sousloví „politická korektnost“. Evropané se kulturní islámské invazi nebrání, ale v mnoha ohledech ji proto, aby nebyli nařčeni z náboženské či kulturní diskriminace, uvolňují prostor. To je zásadní chyba, která se v budoucnu může stát osudnou. Nejde o to, abychom se ozbrojili a postavili se, se zbraněmi v rukou na barikády proti islámu a vyvolávali tak další napětí. Stačí, když se pod tlakem evropských institucí nebudeme svévolně vzdávat tradičních hodnot a zvyků, jako se tomu např. stalo v případě nedávného rozhodnutí Evropského soudu ve Štrasburku, který nařídil odstranění křížů z italských škol kvůli náboženské svobodě…